Od bolesti

K vnitřní síle

Pomáhám lidem objevovat a tvořit si vlastní pokladnici života. Díky ní mají účinný zdroj síly, sebejistoty a povzbuzení - přesně na míru - kdykoliv to potřebují.

A také se dělím o vyzkoušené cesty a fígle, jak si vrátit Život do života, když přijde těžká chvíle nebo se nedostává sil (často obojí dohromady). Mým přáním je, aby cesta k vnitřnímu klidu bavila. A aby pocit úlevy přicházel rychle.

Kdo jsem a co mi nadělily "sudičky"?

Jmenuji se Romana Jiráčková a jsem hodně tvůrčí duše. Ráda objevuji nové cesty, ať už v přírodě nebo při cestách do vlastního nitra. A s nadsázkou říkám, že když se rozdávala tvořivost, byla jsem si určitě několikrát přidat :))

Jsem citlivá a taky náladová Račice. Opečovávání a tvořivost se nakonec promítly i do mé milované profese. Vytvářím jednoduché nástroje a techniky, díky kterým se tělo i duše mohou cítit dobře.

Zázrakem pro tělo se staly v mém životě tělové svíce (a nedávno i cukrový detox). Lékem pro duši je mi příroda, tvoření a vlídnost. A touha cítit vnitřní klid. Datum narození mi daroval „rovinu energie“ (7-8-9), což má za následek velikou činorodost, značné množství energie, ale také nesnášenlivost k jakémukoliv omezení. Zkrátka potřebuji prostor – pro zhmotňování svého pestrého světa.

Je paradoxem, že ta omezení mě nakonec v životě uzamkla na celých 25 let a zaplatila jsem za to obrovskou cenu. Někdy vám život rozdá karty, se kterými se hraje fakt těžko, až máte chuť to vzdát. A to se stalo i mně.

Chci vám tu ukázat dvě strany mince, jak se dá dvěma způsoby popsat jedna životní cesta. A také vám chci říct, jak jsem to udělala, že jsem se nakonec naučila minci otáčet na tu „lepší“ stranu. Třeba vás bude můj příběh inspirovat.

Splněné životní sny a spousta světla ve všedních dnech ...

Před pár lety jsem viděla film „Divočina“. Pouť jedné ženy po pacifické hřebenovce, dlouhá 1770 km, aby našla cestu zpátky k sobě. Šíleně moc jsem si chtěla tu „chuť“ puťáku vyzkoušet na vlastní kůži. A povedlo se mi to! Putovala jsem několik dní českou přírodou, s krosnou na zádech, každou noc spala někde jinde. Byl to životní zážitek! Přišel hluboký klid i spousta vhledů a vzkazů z hůry.

Jako malá holka (bylo mi asi 12), jsem uviděla v kalendáři fotku „Arches“ v Utahu. Ty oblouky mě naprosto uchvátily a vyslala jsem tenkrát přání z hloubi srdce, že je chci jednou vidět na vlastní oči. O 10 let později se mi to splnilo. Putování po národních parcích v USA byl obrovský splněný sen a vzpomínky na tehdejší cestování mi i po 20ti letech dokáží vnést energii a sílu, když ji potřebuji.

Skoro celý život jsem chodila po svých a jezdila MHD. V hlavě jsem měla myšlenku: auto si nemůžeš dovolit. Tahala jsem na zádech těžké bagáže, převážela je vlaky, autobusy a strávila nesčetně času čekáním na spoje.
Před pár lety jsem se dostala do situace, kdy mi auto zachraňovalo život. A najednou to šlo! Měla jsem ho do týdne a ne, nezbohatla jsem. Jen jsem začala „vidět jinak“.

Mým opravdovým pokladem jsou chvíle, kdy si sedám k tvoření. Mysl má v tu chvíli dovolenou. Cítím lehkost. Hodiny utíkají jako nic. Dokáži být „tady a teď“. Navíc jsem u vytržení, co se mi daří zhmotňovat.
Našla jsem si svoje milované cesty, které mě baví. Zentangle, dot art, tvoření mandal a před pár lety jsem si splnila velký sen a naučila se i trochu grafického čarování. Toto hraní si, je pro mě čas za odměnu. Všechny ty štětce, pastelky, linery i grafické náčiní je moje milované království a veliká srdeční záležitost.

A za co jsem opravdu vděčná, že jsem toto tvoření mohla otisknout i do své profese. Vytvořit si internetové stránky, již 10 let vyrábět moje milované tělové svíce, prodávat kameny a šperky a své pomocníky pro duši přetvářet do obrazových taháků s poselstvím.
Práce mi dává velikou svobodu i v tom, že už 10 let nemusím vstávat na budíka, sama si rozvrhuji svůj čas a když si chci zajet dopoledne do lesa na houby, nemusím se ptát nikoho na svolení.

Vše je o to hezčí, že mám s kým tohle všechno sdílet. Vždycky jsem si přála mít vztah, kdy se lidé ještě v 70ti drží za ruce. Nu, 70 nám tedy není, ale za ruce se držíme i po letech a náš vztah zraje jako víno. Je krásné potkat parťáka do života, se kterým vám to ladí. Úskalí jsme se naučili řešit, umíme se spolu radovat z maličkostí, užíváme si opečovávání a děj se co děj, vítězí u nás vždycky vlídnost.

Připadá vám to trochu jako pohádka? Mně taky. Po tom všem. Protože cesta k těmto barevným dneškům byla dlážděná velkou bolestí a slzami. Byly mi rozdány hodně špatné karty a trvalo mi dlouho, než jsem se zachránila. Skoro 25 let. Ale … jde to a stojí to za to!

Druhá strana příběhu ...

To se mi přeci nemůže stát! Tohle se děje jiným lidem... Chyba!

Bylo mi 18 a měla jsem pár měsíců před maturitou, praštěná puberťačka. Pamatuji si, že jsem se ten poslední večer s Martinem (16) v pokojíčku dohadovala, kdo vstane a půjde zhasnout. Ráno jsem ho viděla, jak spal otočený ke zdi … a to bylo naposledy. Odpoledne během vteřiny umřel. A všechno bylo jinak. Všechno se mi zhroutilo.

Vždyť je to normální!!

Odborná pomoc selhala. Dětská psychiatrička mě tenkrát beze slova poslouchala. Byla jsem zhroucená, ubrečená, psychicky úplně vyčerpaná. Čekala jsem záchranu, nějaké rozřešení. Že můj o 2 roky mladší brácha najednou není, že je mrtvý… a proč se to stalo?! Dívala se, jak se tam zajíkám pláčem. Pamatuji si, jak se několikrát podívala na hodinky (blížila se čtvrtá, končila jí pracovní doba).

Nakonec mi řekla: „Jak se asi chci cítit, když mi někdo umřel?! Tohle je přeci normální!“ Učebnicově mi vyjmenovala 5 fází smutku, předepsala léky „oblbováky“ a poslala mě domů. Už jsem k ní nikdy nešla. A dalších 25 let k nikomu dalšímu. Nechala jsem tu bolest zamčenou v sobě.

Sama

Internet a sociální sítě tenkrát neexistovaly. Ve škole se ke mně učitelé i spolužáci otočili zády (nevěděli, co s tím). A rodiče byli stejně zhroucení, jako já. Martinovo smrt byla děsivě tragická. Díky těmto okolnostem jsme neměli možnost prožít si smutek „zdravě“ a nechat to postupně odejít. Otevíralo se to znova a znova. A každá další informace byla jako nůž do srdce. Přestala jsem věřit světu i lidem. Úplně jsem se zavřela do sebe. Dostala jsem drsnou zkušenost, že na člověku nezáleží.

V 18ti se ještě tvoří osobnost. Ta moje byla pohřbená zaživa. Moje slunce uvnitř zhaslo. A mělo to následky …

Důsledky:

Své Já jsem hluboko zamkla a neřešila jsem, co moje duše potřebuje
Upnula jsem se na práci. Jenže jak jsem se neviděla, šla jsem 12 let profesně blbým směrem. Špatná cesta + workoholismus skončily bankrotem a psychickým kolapsem.
Většinu času jsem žila sama. Když už nějaký vztah byl, šlo to od desíti k pěti a dlouho to nevydrželo. Když jsem si nevážila sebe, jak si mě mohl vážit někdo jiný?
Za tenhle robinsonní život jsem zaplatila obrovskou daň, že nejsem maminkou.
Dokola jsem ignorovala indicie z hůry, že se mám začít vidět, až musel přijít kalibr, který mě probral.

Samu sebe jsem dosoukala do hrozivě toxického prostředí a do blízkosti psychopata. Zkuste žít v paneláku plném nenávisti a pod nahrávacím studiem, kdy se vám denně perou hodiny do hlavy hudební 30ti vteřinové smyčky. Dokola a dokola (a hodně nahlas). Totální vymývání mozku. A já, jak jsem se neviděla, jsem to přijala a ještě toho člověka obhajovala! Až mi to sáhlo na zdraví. A to byl impuls, kdy jsem konečně zařvala DOST, postavila se za sebe a zachránila se.

S odstupem času vím, že za mým letitým zakletím nebyla smrt. Bylo to „nevidění se“. Přijala jsem myšlenku „na mně nezáleží, přednost mají ostatní“. Vyzmizíkovala jsem se a 25 let mi do života přicházely události nabalené na tento vzorec. Teprve když jsem „to“ dokázala vidět a také tu paseku, co mi mé „nevidění se“ v životě způsobilo, začala jsem svůj vnitřní postoj měnit a hodně usilovně (s velmi vlídnou a trpělivou pomocí úžasného psychologa). Změnou mého postoje a myšlení se začal měnit i můj život. Bylo to jak otočení kouzelným prstenem!

Jak se mi povedlo se z toho dostat?

Profesní cesta

Odrazovým můstkem byl bankrot. Donutil mě zpomalit, rozhlédnout se a přemýšlet, co dál. Konečně jsem se začala ptát: Co chci? Co by mě bavilo dělat? V rámci regenerace jsem si začala hrát se šperky, malovat … a našla poklady! Ukázala se mi cesta a o pár měsíců později jsem měla zhmotněný svůj milovaný e-shop Romana-art.cz.

Zachráněná duše

Bylo to v roce 2019, když jsem úplně zničená, vyčerpaná a utýraná přestala hájit vlastní byt, přestala řešit přes orgány činné, jak mi kdo ubližuje, a rozhodla se opustit toxické prostředí i toxické lidi. Tenkrát jsem se opravdu zachránila, se vším všudy. A začal mi život s velkým Ž!

Sdílím tu s vámi 2 fotky. Rozdíl mezi nimi je jen několik měsíců. Období tyranie a pak už zachráněná po přestěhování. To je rozdíl, že?

Magický rok 2019

Osvobozená z okovů (toxického prostředí i vlastní mysli) jsem toho stihla víc, než za 20 let.

Přestěhovala jsem se do oázy klidu, kde mám bohatý prostor pro své tvoření
Spolu se stěhováním jsem si pořídila i auto (bez něj by totiž na novém místě bydlet nešlo)
Díky autu a návratu do rodného města jsem měla blíž ke své 95leté babičce, se kterou jsme si užívaly výlety po nákupech, do kadeřnictví i na zákusky
Byt s „břemenem nad hlavou“ se mi povedlo prodat za pár týdnů (před tím se prodával 5 let a já mu sedla na lep!)
Začala jsem jezdit do školy do Prahy a učila se čarovat ve Photoshopu
Ještě ten rok se mi povedlo vydat nádherný nástěnný kalendář
Začala jsem si užívat fitness, bazény, objevovala svět smoothie … zkrátka samé příjemné „starosti“, které byly hlavně radosti
Pociťovala jsem obrovskou svobodu, že si mohu dělat co chci a kdy chci

2020 - Pokračování úžasných změn

Na jaře se mi povedlo vypořádat s traumatem ze smrti. Předcházela tomu dvouletá terapie a tento můj rozvod s pandořinou skřínkou byl tak silný zážitek, že si to zaslouží samostatný článek (vyjde již brzy).
A jen pár týdnů po mém „rozvodu“ mi vletěl do života jako meteroit úžasný chlap, díky kterému jsem přestala být Robinsonkou. Spolu s ním přišly i dvě úžasné dětičky (i když už trošku větší) a spousta radosti a nádherných okamžiků.

Až když jsem si dovolila nahlížet do sebe sama a měnit vzorce, které mě stahovaly dolů, začal se měnit i můj život a to doslova před očima. Jak kdybych se odstěhovala na jinou planetu.

Ano, změny mohou chvilku trvat. A ano, stojí to nějaké úsilí. Ale věřte mi, ta cesta stojí za to!! S odstupem času a se vším, co jsem zažila, mi došlo, že okolnosti kolikrát změnit nemohu. Nejde na 100% ovlivnit, co se mi stane a vpadne mi do života. Ale mám ve své moci si vybrat, co s tím udělám! Jak se k tomu postavím.

Poklady života

Dárek pro mě i pro vás

Už roky mě napadá jedna otázka: Když se to v životě sype, nebo člověk neví kudy kam, neexistuje nějaká zkratka? Jak si pomoci „tady a teď“? Aby přišla úleva rychle? Abych dokázala vidět správný směr, nebo co mám v životě změnit? A abych nemusela přečíst 200 stránek v knize, abych našla řešení?

Před lety jsem si tyto stránky vysnila. Místo „na kliknutí“, kam si můžeme kdykoliv zaskočit, když potřebujeme povzbuzení nebo posvítit na správný směr.

Pomocníci na dosah

„Poklady života“ je stránka, na které sdílím své nástroje, fígle a pomocníky, díky kterým se mi povedlo dostat do „pohádkových“ dnešků. Mým přáním je, aby byli pomocníci dostupní na kliknutí pro každého, kdo chce ve svém životě z nějakého důvodu změnit směr.
Vše dávám do příjemného obalu, aby nás cesta do nitra bavila a aby používání nástrojů bylo snadné.
Spojuji osvědčené psychologické techniky – svoje vlastní zkušenosti a úspěchy – a svůj tvůrčí potenciál.

Jak řekl už J.A. Komenský, jeden obrázek vydá za 1000 slov. Tady na pokladech jdu cestou obrázků, obrazových imaginací a hodně si tu budeme hrát s kartami. Budeme se tu vydávat 4 směry:

Hledání pokladů ve vlastním životě, které už máme, jen je (z nějakého důvodu) nevidíme. Toto pomůže vždy, když se cítíme pod psa, nebo si nevíme rady a potřebujeme povzbuzení.
Nahlížení do vlastního nitra – Půjdeme vlídnou cestou, abychom se těch tajemných zákoutí nebáli. Aby nás bavilo vnímat víc své „Já“, než co špatného se děje v okolí. A abychom chtěli objevovat vzorce, které nám překáží.
Budeme se učit fungovat „tady a teď“ – Což je zázračná „pilulka“ na to, jak se rychle cítit lépe.
Naučíme se, jak se odpoutat od mysli, aby nás myšlenky nedirigovaly – To je pro mě samotnou nový objev a je to vzrušující dobrodružství, jako bych našla nový kontinent!

Mapa na cestu ...

Aby byla cesta co nejjednodušší, mám pro vás do začátku jednu hodně šikovnou mapu. Je vytvořená v obraze, na kterém najdete symboly pro cestu životem. Je to obecný vzorec, který bude pasovat úplně každému. Jednotlivé symboly značí nějakou část našeho Já a naší životní cestu. Obraz se jmenuje OMEJA (Ó mé Já).

Výklad symbolů a kartička v PDF je zdarma ke stažení zdarma zde » »

Jak můžu obrátit svou minci na lepší stranu ...

Mohu sobě i vám předat nějaký rychlo-návod, jak změnit směr, když se mi nelíbí, co se mi v životě děje? Ano, mám ho:

Dovol si vystoupit ze zajetých kolejí. Vyber si způsob, jak „se zastavit“. Vymaň se alespoň na krátký čas z kolotoče, ve kterém se točíš. Zastavení se + změna ti pomohou vytvořit si odstup, nadhled.
Pak dokážeš vidět cesty, které byly před tím skryté.

Když by ti mysl říkala: „Nemůžu! Nemůžu si teď dovolit zastavit se! Mám spoustu povinností …“. Zkus si říct pro sebe v duchu na začátku věty: „Myslím si, že …“. Uvidíš, že pocit „nemůžu“ bude slabší, vzdálenější a zastavit se bude reálnější.

Přestaň se v myšlenkách upínat k tomu, co tě ničí, vadí, sráží dolů, co nefunguje, co se ti nelíbí, nebo kdo a jak ti ubližuje. Když se ti povede zastavit se a poodstoupit, ptej se v tu chvíli sebe sama:
Co chci? Co se mi líbí / co by se mi líbilo? A co pro to můžu udělat???

Správná odpověď nebude rezonovat jen v hlavě, ale bude souznít i ve tvém srdci. Při správné odpovědi bys měl(a) na srdci cítit lehkost, úlevu.

A jedno hodně čerstvé poznání do třetice:

Když se naučíš udržovat si odstup od své mysli a nelpět na ní, povede se ti nepropadat se tak hluboko. A když ti přiletí do života nečekaný „meteorit“, půjde ti vstát rychleji a snadněji (úměrně velikosti meteoritu).

Tento „balíček“ zabírá tím víc, čím víc si zkoušíš trénovat BDĚLOST a VNÍMAVOST a nefrčíš jenom na AUTOMAT a SETRVAČNOST.